Cesta k milování sama sebe

Sebeláska.
Láska k sobě.
Láska ke svému tělu i duši.

Měj se ráda. Buď sama sebou.
Selflove.
Slovo, které často slyšíte na všech sociálních sítích i venku mezi lidmi.
Youtubeři, instagrameři, bloggeři.
Všichni o tom mluví.
Žijeme v době sociálních sítí, kde si vytváříme takový svůj vlastní virtuální svět. Ty naše virtuální světy se pak propojují a vzniká jeden velikánský svět. Jaký ale doopravdy je? Je tam hezky? Jo, to zas jo. Není to jako v realitě. Dá se schovat za smajlíka a přes obličej si dát několik filtrů. A je to v pohodě. Nikdo ti už neříká, že vypadáš nějak smutně nebo že se ti na bradě udělal obrovskej pupínek.
Jsi dokonalá.
Chápeš?
Už žádný starosti.
Ale jak je to ve skutečnosti?
Hodím na instáč fotku, na které se směju a pod to motivační citát.
"Vypadáš skvěle!"
"Cool."
"Nádherná."
"Chtěla bych být jako ty."
Hm, tak asi díky virtuální světe. A teď zase do reality mezi tu depku, nervózní lidi, pupínky po celém čele a smutku v duši.
A právě proto se začala šířit myšlenka sebelásky. Sebeláska byla potřeba i dříve, to je jasné. Dnes se však obklopujeme tou naší vymyšlenou realitou, kde je vše perfektní a občas zapomínáme na to, že i ta dokonalá holka z instagramu je furt jenom holka. Jo, věř tomu nebo ne. Takže ta holka není vždy milá, trápí jí akné a nemá ráda svůj smích.
A tak by se mělo vnést do světa ideálů a krásy i trochu té reality. Přijmout jí a mít ráda své tělo. Protože co je víc?

Jenže někdy to nejde.
Vstaneš, pospícháš do školy nebo práce a začínáš zas a znova ten svůj boj.
Boj se světem i se sebou samotnou.
V zrcadle se na sebe ráno snažíš trošku usmát, ale moc ti to nejde. Nejradši bys ještě zavřela oči a pořádně se prospala. Jenže musíš jít, namalovat se a dělat, že se nic neděje. Že je všechno v naprostém pořádku. Nikoho už nezajímá, kolik jsi toho naspala nebo že zrovna dneska nemáš svůj den.
Žádný filtr, žádná duha.
Prostě realita.

Nebudu tady vysvětlovat to, co to sebeláska je. Milovat sebe. To je celý. Věřím tomu, že každý ví, co tento pojem znamená. Ne však každý sebelásku vlastní. A to je smutek, který mě tíží.
Protože proč se snažíme milovat ostatní, kteří nás během života opouštějí, když celý svůj život budeme trávit právě sami se sebou. Proč vzbuzovat nenávist k sobě, svému tělu nebo duši?
Vždyť je to nesmysl.
Víte, já jsem nebyla vždycky takhle optimistická. Jo, věřila jsem v to, že všechno dobře dopadne. Ale jinak?
Podceňovala jsem se. Neměla jsem se ráda. A o tom to celé bylo. Když jsem pochopila, že moje tělo je to nejdůležitější, co v životě mám, a že jsem vlastně úplně normální holka, začalo se mi žít tak nějak líp. Byla bych ráda, kdyby jste to pochopili a vzali si moje slova k srdci. Bude vám pak hrozně krásně, slibuju.

Když někdy začnu mluvit o základce, nevzpomínám na ní vůbec s láskou. Zažila jsem tam spoustu krásných chvil, to ano, avšak u mě převažuje bolest, kterou jsme častokrát cítila. Na základce je to vlastně hrozně divný. Přijdete tam jako dítě a odcházíte možná ještě zmatenejší než, když jste v šesti letech překročili její práh.
Pamatuju si, jak jsem přišla do puberty a vůbec jsem to nezvládala.
Moje nálada se měnila jako na houpačce.
Začaly se mi dělat pupínky.
Začala jsem čím dál víc přibírat.
Nevěděla jsem co se to se mnou děje.
Neměla jsem se ráda.
Všechno kolem bylo šedý a každý byl pro mě pitomý.
Doteď si pamatuju, jak jsem začala odmítat svoje kamarády. Přestala jsem s nimi chodit ven. Víte proč? Protože mi nebylo dobře samo se sebou. To byl ten důvod.
Asi nikdo, kdo mě z té doby zná, si neuvědomuje, co jsem denně zažívala.
Nešla mi matika, chemie ani němčina.
Cítila jsem nátlak.
Potřebu být dokonalá.
Všechno zvládat na jedničku.
Ach jo, ani nevíte, jak moc mě mrzí, jaký hlouposti jsem měla v hlavě.
Jenže všichni kolem mi přišli tak dokonalý, i když nebyli, jasně.
Možná si každý zažíval to co já, jen tehdy jsem to neviděla.
Kluci tahali ostatní holky za vlasy, plácali je přes zadek a různě s nimi laškovali.
A pak jsem tam byla já.
Jejich kámoška.
Ta holka, se kterou se docela dobře kecá o přestávkách.
Ale jenom kecá. Přes ten zadek mě už nikdo neplácnul.
A tak jsem byla ráda, že se se mnou alespoň baví. Jo, byla se mnou sranda. Sama sebe překvapuju tím, že jsem se s nima dokázala v pohodě bavit. Až pak. Najednou jsem si začala připadat i nudná. Potkala jsem se s kamarádem, měli jsme stejnou cestu a já mlčela. Nevěděla jsem, co bych mu měla vyprávět. Vždyť jsem ani nevěděla, co všechno se mi honí v hlavě.
A pak jsem se domů zavřela a bylo mi smutno.
Když jsem dost přibrala, snažila jsem se nosit oblečení, který mi bude sedět. I když mi vlastně ve skutečnosti vůbec nesedělo. Měla jsem zvonové kalhoty a vypadala jako brambora.
A pak když jsem šla smutná ze školního záchodku, kde jsem v zrcadle uviděla svůj zpocený obličej, stačilo potkat pár kluků, kteří se smějou.
A bylo to.
Jedna hloupá poznámka a smích.
To stačilo.
Cítila jsem se jako nula.
Debilové.
Fakt.

Doteď si pamatuju, jak jedna učitelka, neustále ve svých hodinách říkala:"No a ta holka, co sem chodila, měla postavu... no asi jako tady Jana."
Počkej. Jakože sorry?
To neřekla ne?
Špatně si to pamatuju.
Bohužel, i učitelky jsou hrozný pindy.
Jo a nemyslela to dobře. To fakt ne.
A tak jsem se uzavírala sama do sebe.
V hlavě jsem si říkala, že jsem tlustý prase a nikdy nebudu pro nikoho dost dobrá.
Jsem šťastná, že jsem v životě nepropadla nějaké anorexii, bulimii nebo podobně závažným psychickým chorobám.

A pak jsem přešla na střední.
Fůůha, tam to bylo šílený.
Naštěstí jsem ale poznala ty nejskvělejší lidi, kteří mi ukázali, že jsem dost.
Dost hezká.
Dost chytrá.
Dost vtipná.
Dost.
Prostě dost já.
A že vlastně je jedno, jestli máš větší stehna nebo se ti udělá pupínek větší než celá tvoje hlava.
To je normální.
Je v pohodě, když jsi smutná, naštvaná nebo s nikým nechceš mluvit.
Je v pohodě, když ti něco nejde.
Dokonce je v pohodě, když jsi nerozhodná a říkáš jenom:"Teď nevim.".
Jo, je to v pohodě.
Nevím, kdy jsem si během střední začala uvědomovat sebelásku. Řekla bych, že to přišlo až na konci třeťáku.
Jo, byla to docela cesta, než jsem ji v sobě objevila.
Teď jí ale pevně držím a už nikdy nepustím.
Žije se mi totiž líp než dřív.
Teď se občas doslechnu, že jsem krásná. Mám hezký vlasy nebo se hezky směju.
Jsem za to vděčná.
Jsem holka, vždycky mě to zahřeje u srdíčka.
Chci vám ale říct, že i já mám hromadu chyb.
Nejsem jenom samý úsměv, pozitivní myšlení a krásný život.
Občas jím hrozný hlouposti a pak je mi špatně.
Rozhodně nejsem vždycky příjemná. Na svoje kamarádky jsem někdy tak ošklivá, že mě to zpětně hrozně mrzí a nechápu, že se se mnou ještě kamarádí.
Občas piju, dělám trapný věci a kouřím cigarety.
Mám strie, malý prsa, větší stehna i boky a od 20 i celulitidu.
Jo.
Často nevím co chci, snadno se vystresuju a dokážu být i zlá.
Nikdy mi to cvičení nevydrží moc dlouho, a tak začínám stále od znova.
Jsem hroznej bordelář.
Všechno, ale naprosto všechno, nechávám na poslední chvíli.
Chodím všude pozdě.
Občas mám zbytečný strach z čehokoliv.
A teď mám i blog a jsem sama sebou.
Nesnážím se být dostatečně cool, žádaná nebo skvělá v očích všech kolem.
Přidávám na instagram fotky, kde jsem nenamalovaná.
Říkám vám svůj názor a stojím si za ním.
Neschovávám se už tolik před světem.
Denně si uvědomuju svoji cenu i sebelásku.
A snažím se šířit lásku dál.
Zvednout lidem náladu, rozesmát je a přivést je k tomu, že láska je to ze všeho nejdůležitější na tomhletom světě.

Já sama nevím, kdy jsem přišla k tomu, že milovat sama sebe je základ krásného a spokojeného života.
Byla to dlouhá cesta.
Chtělo to hodně sil a vše dělat postupně.
Doteď vlastně nevím, kdy se určí, že dostatečně miluju sama sebe.
Když vyjdu ven bez make-upu?
Když jdu nakupovat v teplácích?
Když pošlu klukovi fotku, kde nejsem nalíčená?
Když se přestanu řadit na druhé místo?
Kdy?
Nejspíš všechno dohromady.
Po malých krocích.
Uvědomění si, že já jsem zodpovědná za svůj život i za to, jaký mu udám směr.
Uvědomění si, že chci být šťastná sama se sebou.
Uvědomění si, že jsem dostatečně dost.
Pro ostatní a pro sebe nejvíc.
Byla bych moc šťastná, kdyby si to každý z vás uvědomil a měl rád sebe takového, jaký doopravdy je.

Na konci bych chtěla poděkovat všem skvělým lidem v mém životě, kteří mě k sebelásce dovedli a ukázali mi, že být sama sebou je to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.
Taky bych chtěla říct klukům, aby nebyli debilní. Nesnažte se nám holkám nějak srážet naší sebelásku. Neříkejte nám, že by jsme se měly míň malovat, nesmát se tak nahlas nebo že bychom naopak měly víc mluvit. A holky, vy buďte na kluky stejně tak hodný, jako budete hodné samy k sobě. Víte o čem mluvím? Protože i kluci jsou citlivý, i když to někdy tak nevypadá. A i oni potřebují lásku.
Jo a ještě pro ty učitelky - nebuďte pindy. Nikdy nevíte, jak to to dítě vezme. Vsadila bych svoje boty na to, že ta úča si už nic takovýho nepamatuje, já to však ve svých uších uslyším navždy.

Buďte krásní.
Sami pro sebe a sami k sobě.
Milujte se.
Žijte život - s chybama, ale se smíchem a láskou.
K ostatním a především k sobě.

S láskou, Jája.