Někdy je toho hrozně moc.
Moc práce.
Školy.
Furt po tobě někdo něco chce.
Rodiče.
Učitelé.
A někdy i kamarádi.
Každej něco očekává.
Že budeš chodit do školy, plnit si své povinnosti.
Že vystuduješ obor, kterým se budeš zabývat snad až do konce let.
Že ti to bude slušet v realitě stejně tak, jako ti to včera slušelo na instagramu.
A že se taky budeš smát stejně tak, jako se na nás vždycky směješ na instastories.
Že budeš mít v pokoji vždycky uklizeno.
A taky že neutratíš celou svojí výplatu hned ten první týden.
Nebo den.
Jo a že se s ním nebudeš líbat. Na tý párty, grilovačce u kámoše nebo svatbě tvojí tety.
Nikde prostě.
Nehodí se k tobě.
Copak to sama nevidíš?
Očekávaj, že už nebudeš kouřit, protože ti to ničí plíce.
A že ten alkohol taky trošku omezíš, protože po něm pak proležíš celej víkend a co si budeme vyprávět, když ho piješ, stává se z tebe někdo jiný.
Že nebudeš poslouchat písničky tak nahlas, protože se ti ničí sluch.
A že budeš chodit rovně a nehrbit se.
Slyšíte to?
Ty hlasy?
Neustálý šum kolem.
Jak každej od někoho něco očekává. Nevím, jestli jsme si ty lidi takhle naučili my nebo oni nás. Možná tak trošku obojí, nemyslíte?
Je to divný.
Už od malička posloucháme co se smí a co by se dělat nemělo. Jsme neustále okřikováni za to, když něco pokazíme.
"Pujč to sem, já to udělám za tebe."
Ale třeba to chci dodělat já. Třeba chci, aby nebe bylo růžový a mech aby se třpytil.
Jen tak.
V tomhle obrovským světě na sobě cítím nátlak. Nátlak ze strany všech těch lidí. Lidí, kteří očekávají, že ráno vstanu, zacvičím si jógu a s úsměvem na tváři půjdu do práce.
Očekávají, že se rozhlídnu než ten přechod přejdu.
A že budu celý den mezi lidmi a budu v pohodě.
Ani na chvilku nedostanu strach. Nezatřesu se.
Očekávají, že chodím na přednášky, všechno si poctivě zapisuju a přitom dávám pozor. Nečekaj, že se mi zlomí tuha nebo že si budu připadat hrozně malinká, když se mě na něco někdo zeptá.
Myslí si, že jsem ta velká holka v ještě větším městě. Sebevědomá. Odhodlaná. Nebojácná.
Ale mě někdy přijde, že se bojím v tomhle městě ze všech nejvíc.
A tak večer ulehám do postele, protože se to ode mě očekává, vypínám lampičku a těším se na další den. Bez strachu. Však to oni po mě chtěj, ne?
A tak se ptám, kde se to bere?
Kde se bere ten strach?
Strach, když sedím v čekárně plné lidí.
Strach, když se na mě někdo divá až příliš dlouho.
Strach, když mám něco důležitého vyřídit.
Kde se bere?
Vždyť jsem už dospělá. Dospělá a nebojácná. Neočekává se ode mě, že mě bude někdo vodit na ručičku. Už dávno ne.
Vždyť jsem to sama chtěla.
Chtěla jsem řídit auto, být soběstačná a zařizovat si všechno sama. Chodit na vejšku, pracovat a opilecky se smát s lidma v klubu.
Ale kde se pak bere ten strach, když jdu se svou kůží na trh?
Asi to nebude tak lehký, co?
Přemýšlela jsem nad tím.
Proč se tak bojím a proč se někdy dokonce třesu.
Proč cítím ten neustálý tlak v hlavě i na prsou.
Proč se děje všechno tohle v situacích, po kterých jsem tak moc toužila.
Přišla jsem na to.
Stres.
Až moc velký podíl v mém aktuálním životě věnuju povinnostem.
Protože se to ode mě očekává, že jo.
Jenže už hrozně málo věnuju tomu, co doopravdy chci dělat.
Určitému relaxování.
Přírodě, běhání, józe, kreslení, vytváření, psaní.
Všechno tohle jsem já.
A na to, abych ty své povinnosti a zodpovědné věci mohla dělat poctivě a pořádně, je potřeba být v klidu. A ten se dostaví pouze, pokud se budu denně věnovat tomu, co dělat chci a zároveň potřebuju. Říkám tomu vnitřní klid.
Zmáčknu tlačítku, kterým vypnu všechen stres a bude fajn.
Víte co tím myslím?
Ještě jste se neztratili v tomhle zmateném článku?
Začala jsem málo spát. Říkala jsme si, že mi stačí 6 hodin. 7 hodin je luxus.
Kravina. Možná že tím vším to začalo. Táhlo se to tak nějak od Vánoc. Možná chvilku před. Připadala jsem si ztracená. Že ode mě furt někdo něco čeká a že musím furt něco udělat. Teď pracovat.
Teď odpočívat. Ale ne moc.
Teď brečet.
Smát se.
Furt něco.
A pak jsem třeba jela na akci, na kterou jsem se dlouho těšila a necítila se dost. Dost šťastná. Dost uvolněná. Dost sama sebou. Dost. Prostě to tam nebylo a mě to mrzelo. Jenže to dost dobře nejde co? Prostě se donutit být teď dostatečně dost šťastná, protože se to ode mě očekává. Protože se to má. A víte, čím to bylo?
Málo jsem relaxovala, četla, kreslila, poslouchala hudbu a spala. A to bylo ono. Možná to tak na oko vůbec nevypadalo. Vždyť já sama bych v tu dobu řekla, že nedělám nic, jenom se válím a chodím do práce. Ale časem mi přišlo, že když mám tu hroznou potřebu odpočívat, tak jsem spíš trávila spoustu času na sociálních sítích a přemýšlením nad tím, co bych mohla ještě na chvilku odložit, abych mohla ležet. Jednoduše jsem začala všechno hrozně odkládat. Z hodiny na hodinu, ze dne na den a pak se z toho třeba staly dny dva, tři a nebo třeba měsíc a já byla ve stresu, že nic nestíhám.
Jo a taky jsem si brala ten stres sebou na nějaký ty dovolený. A to není ono. A víte co?
Šla jsem se teď v týdnu projít, poslouchala jsem písničky, cítila lehký větřík na tváři a sledovala západ slunce. A došlo mi to. To jak moc důležitý to je. Zastavit se někdy. Jen tak stát, dýchat čerstvý vzduch a odpočívat. Aspoň na chvilku. Jenže víte co za tím stojí? Co stojí za tím, aby jste mohli vážně vypnout a neřešit? Splnit všechny ty stresy, kterým si pocházíme. Vyřešit situace, z kterých máme strach. Neodkládat. Proboha jenom neodkládat. Odložila jsem toho už tolik, že vím o čem mluvím. I banální věc s odkládáním získá cosi, z čeho pak máte strach. Je to tak.
Fakt.
Nevím, jestli to jde dostatečně dobře vysvětlit.
Jednoduše když máte něco udělat, udělejte to. Neodkládejte. Pak to bude jenom horší. Fakt.
Když máte pak všechno splněno, hned si ten relax užijete úplně jinak.
A dovolená vážně bude dovolená, nejen útěk před realitou.
A nekoukejte tolik do mobilů a notebooků. Vezměte si někdy radši knížku.
Jo a prosím vás - choďte na procházky. Vyčistěte si tím občas hlavu. Je to šílenej balzám na duši.
A pokud se něčeho bojíte, udělejte to teď. Ať se to všechno vyřeší a nemusí vás to strašit ještě třeba měsíc. A nebo furt.
Uděláme si spolu takovou dohodu, že všechno to co jsme odkládali, protože se nám nechtělo nebo jsme měli jednoduše strach, uděláme tenhle týden, jo? Co vy na to? A pak si společně řekneme:"Nebylo to tak strašný, jak jsme si mysleli. Zvládli jsme to a máme to za sebou. Jsme dobrý!"
Berete?
Školy.
Furt po tobě někdo něco chce.
Rodiče.
Učitelé.
A někdy i kamarádi.
Každej něco očekává.
Že budeš chodit do školy, plnit si své povinnosti.
Že vystuduješ obor, kterým se budeš zabývat snad až do konce let.
Že ti to bude slušet v realitě stejně tak, jako ti to včera slušelo na instagramu.
A že se taky budeš smát stejně tak, jako se na nás vždycky směješ na instastories.
Že budeš mít v pokoji vždycky uklizeno.
A taky že neutratíš celou svojí výplatu hned ten první týden.
Nebo den.
Jo a že se s ním nebudeš líbat. Na tý párty, grilovačce u kámoše nebo svatbě tvojí tety.
Nikde prostě.
Nehodí se k tobě.
Copak to sama nevidíš?
Očekávaj, že už nebudeš kouřit, protože ti to ničí plíce.
A že ten alkohol taky trošku omezíš, protože po něm pak proležíš celej víkend a co si budeme vyprávět, když ho piješ, stává se z tebe někdo jiný.
Že nebudeš poslouchat písničky tak nahlas, protože se ti ničí sluch.
A že budeš chodit rovně a nehrbit se.
Slyšíte to?
Ty hlasy?
Neustálý šum kolem.
Jak každej od někoho něco očekává. Nevím, jestli jsme si ty lidi takhle naučili my nebo oni nás. Možná tak trošku obojí, nemyslíte?
Je to divný.
Už od malička posloucháme co se smí a co by se dělat nemělo. Jsme neustále okřikováni za to, když něco pokazíme.
"Pujč to sem, já to udělám za tebe."
Ale třeba to chci dodělat já. Třeba chci, aby nebe bylo růžový a mech aby se třpytil.
Jen tak.
V tomhle obrovským světě na sobě cítím nátlak. Nátlak ze strany všech těch lidí. Lidí, kteří očekávají, že ráno vstanu, zacvičím si jógu a s úsměvem na tváři půjdu do práce.
Očekávají, že se rozhlídnu než ten přechod přejdu.
A že budu celý den mezi lidmi a budu v pohodě.
Ani na chvilku nedostanu strach. Nezatřesu se.
Očekávají, že chodím na přednášky, všechno si poctivě zapisuju a přitom dávám pozor. Nečekaj, že se mi zlomí tuha nebo že si budu připadat hrozně malinká, když se mě na něco někdo zeptá.
Myslí si, že jsem ta velká holka v ještě větším městě. Sebevědomá. Odhodlaná. Nebojácná.
Ale mě někdy přijde, že se bojím v tomhle městě ze všech nejvíc.
A tak večer ulehám do postele, protože se to ode mě očekává, vypínám lampičku a těším se na další den. Bez strachu. Však to oni po mě chtěj, ne?
A tak se ptám, kde se to bere?
Kde se bere ten strach?
Strach, když sedím v čekárně plné lidí.
Strach, když se na mě někdo divá až příliš dlouho.
Strach, když mám něco důležitého vyřídit.
Kde se bere?
Vždyť jsem už dospělá. Dospělá a nebojácná. Neočekává se ode mě, že mě bude někdo vodit na ručičku. Už dávno ne.
Vždyť jsem to sama chtěla.
Chtěla jsem řídit auto, být soběstačná a zařizovat si všechno sama. Chodit na vejšku, pracovat a opilecky se smát s lidma v klubu.
Ale kde se pak bere ten strach, když jdu se svou kůží na trh?
Asi to nebude tak lehký, co?
Přemýšlela jsem nad tím.
Proč se tak bojím a proč se někdy dokonce třesu.
Proč cítím ten neustálý tlak v hlavě i na prsou.
Proč se děje všechno tohle v situacích, po kterých jsem tak moc toužila.
Přišla jsem na to.
Stres.
Až moc velký podíl v mém aktuálním životě věnuju povinnostem.
Protože se to ode mě očekává, že jo.
Jenže už hrozně málo věnuju tomu, co doopravdy chci dělat.
Určitému relaxování.
Přírodě, běhání, józe, kreslení, vytváření, psaní.
Všechno tohle jsem já.
A na to, abych ty své povinnosti a zodpovědné věci mohla dělat poctivě a pořádně, je potřeba být v klidu. A ten se dostaví pouze, pokud se budu denně věnovat tomu, co dělat chci a zároveň potřebuju. Říkám tomu vnitřní klid.
Zmáčknu tlačítku, kterým vypnu všechen stres a bude fajn.
Víte co tím myslím?
Ještě jste se neztratili v tomhle zmateném článku?
Začala jsem málo spát. Říkala jsme si, že mi stačí 6 hodin. 7 hodin je luxus.
Kravina. Možná že tím vším to začalo. Táhlo se to tak nějak od Vánoc. Možná chvilku před. Připadala jsem si ztracená. Že ode mě furt někdo něco čeká a že musím furt něco udělat. Teď pracovat.
Teď odpočívat. Ale ne moc.
Teď brečet.
Smát se.
Furt něco.
A pak jsem třeba jela na akci, na kterou jsem se dlouho těšila a necítila se dost. Dost šťastná. Dost uvolněná. Dost sama sebou. Dost. Prostě to tam nebylo a mě to mrzelo. Jenže to dost dobře nejde co? Prostě se donutit být teď dostatečně dost šťastná, protože se to ode mě očekává. Protože se to má. A víte, čím to bylo?
Málo jsem relaxovala, četla, kreslila, poslouchala hudbu a spala. A to bylo ono. Možná to tak na oko vůbec nevypadalo. Vždyť já sama bych v tu dobu řekla, že nedělám nic, jenom se válím a chodím do práce. Ale časem mi přišlo, že když mám tu hroznou potřebu odpočívat, tak jsem spíš trávila spoustu času na sociálních sítích a přemýšlením nad tím, co bych mohla ještě na chvilku odložit, abych mohla ležet. Jednoduše jsem začala všechno hrozně odkládat. Z hodiny na hodinu, ze dne na den a pak se z toho třeba staly dny dva, tři a nebo třeba měsíc a já byla ve stresu, že nic nestíhám.
Jo a taky jsem si brala ten stres sebou na nějaký ty dovolený. A to není ono. A víte co?
Šla jsem se teď v týdnu projít, poslouchala jsem písničky, cítila lehký větřík na tváři a sledovala západ slunce. A došlo mi to. To jak moc důležitý to je. Zastavit se někdy. Jen tak stát, dýchat čerstvý vzduch a odpočívat. Aspoň na chvilku. Jenže víte co za tím stojí? Co stojí za tím, aby jste mohli vážně vypnout a neřešit? Splnit všechny ty stresy, kterým si pocházíme. Vyřešit situace, z kterých máme strach. Neodkládat. Proboha jenom neodkládat. Odložila jsem toho už tolik, že vím o čem mluvím. I banální věc s odkládáním získá cosi, z čeho pak máte strach. Je to tak.
Fakt.
Nevím, jestli to jde dostatečně dobře vysvětlit.
Jednoduše když máte něco udělat, udělejte to. Neodkládejte. Pak to bude jenom horší. Fakt.
Když máte pak všechno splněno, hned si ten relax užijete úplně jinak.
A dovolená vážně bude dovolená, nejen útěk před realitou.
A nekoukejte tolik do mobilů a notebooků. Vezměte si někdy radši knížku.
Jo a prosím vás - choďte na procházky. Vyčistěte si tím občas hlavu. Je to šílenej balzám na duši.
A pokud se něčeho bojíte, udělejte to teď. Ať se to všechno vyřeší a nemusí vás to strašit ještě třeba měsíc. A nebo furt.
Uděláme si spolu takovou dohodu, že všechno to co jsme odkládali, protože se nám nechtělo nebo jsme měli jednoduše strach, uděláme tenhle týden, jo? Co vy na to? A pak si společně řekneme:"Nebylo to tak strašný, jak jsme si mysleli. Zvládli jsme to a máme to za sebou. Jsme dobrý!"
Berete?
Užívejte si krásnej víkend, Vaše zase píšící Jája
Komentáře
Okomentovat